1. ...A BACH
    1. „GÖDEL, ESCHER, BACH“
Resurech

...A BACH

V roce 1754, čtyři roky po smrti J.S. Bacha, napsal lipský teolog Johann Michael Schmidt v pojednání o duši a hudbě následující pozoruhodnou pasáž:

Před pár lety vešlo ve známost, že Vaucanson ve Francii sestrojil loutku, která dokázala hrát různé skladbičky na flétnu, již si přiložila k ústům a zase ji oddálila, mrkala atd. Zatím však nikdo nevynalezl kreaci, jež by přemýšlela, měla vůli anebo skládala či činila cokoli podobného. Kdokoli, kdo se chce přesvědčit, ať se pozorně podívá na poslední fugu výše velebeného Bacha, jež se objevila na mědirytině, zůstala však nedokončena vzhledem k slepotě, která ho postihla, a ať pohlédne na umění v ní obsažené; anebo na to, co ho zasáhne jako ještě podivuhodnější výtvor, chorál Wenn wir in hóchsten Nóthen seyn, který ve své slepotě diktoval do pera někomu jinému. Jsem si jist, že se záhy neobejde bez duše, bude-li si přát pojmout všechny krásy v něm obsažené, ať už se mu zachce si je sám zahrát či jen posoudit autora. Cokoli, co předkládají obhájci materialismu, musí zblednout díky tomuto jedinému příkladu.

Mezi výše zmíněné „obhájce materialismu“ velmi pravděpodobně nepatřil nikdo Jiný než Julien Offroy de la Mettrie — filozof na dvoře Fridricha Velikého, autor knihy Lhomme machine (Mechanický člověk) a materialista par excellence. Už je to víc než 200 let — a mezi stoupenci Johanna Michaela Schmidta a Juliena Offroy de la Mettrie se stále ještě odehrává lítý boj. Doufejme, že v naší knize dáme tomuto konfliktu nějakou perspektivu.

„GÖDEL, ESCHER, BACH“

Tato kniha má neobvyklou strukturu: těží z kontrapunktu dialogů a kapitol. (Pro jednoduchost označuji všechny rozhovory slovem „dialog“, přestože počet jejich účastníků je často jiný než dva.) Účelem této struktury je představit nové koncepty hned dvakrát: skoro každý nový koncept je nejdříve metaforicky uveden v dialogu, který má vzbudit konkrétní představy; ty pak během čtení následující kapitoly slouží jako intuitivní základ mnohem vážnějšího a abstraktnějšího představení téhož konceptu. V mnohých dialozích se zdá, jako by šlo o jedinou myšlenku na povrchu, ve skutečnosti však je těsně pod povrchem řeč o myšlence zcela jiné.

Původně byli jedinými postavami mých dialogů jen Achilles a Želva, které jsem převzal od Zenona z Eleje prostřednictvím Lewise Carrolla. Zenon z Eleje, vynálezce paradoxů, žil v 5. století př. n. I. Jedním z jeho paradoxů je alegorie s Achillem a Želvou v hlavní roli. Zenonův vynález šťastného páru je zmíněn v mém prvním dialogu Tříhlasá invence. V roce 1895 vzkřísil Achilla a Želvu pro ilustraci svého vlastního nového paradoxu nekonečna Lewis Carroll. Carrollův paradox si zaslouží mnohem více pozornosti, než se mu obvykle věnuje, a v naší knize hraje významnou roli. Dialog se původně jmenoval Co řekla Želva Achillovi, my ho zde předkládáme pod názvem Dvojhlasá invence.

Když jsem začal dialogy psát, většinou jsem je spojoval s hudebními formami. Již si nevzpomínám na okamžik, kdy to vzniklo; jen si pamatuji, jak jsem jednoho dne začal vytvářet „fugu“ nad jedním z prvních dialogů, a od toho okamžiku už ta myšlenka zůstala. Nakonec jsem se rozhodl vystavět každý z dialogů podle jednoho Bachova díla. To nebylo zas až tak nepřípadné. Starý Bach obvykle svým žákům radil, že by se různé části jejich skladeb měly chovat jako „osoby konverzující ve vybrané společnosti“. Vzal jsem ten návrh snad doslovněji, než ho Bach mínil; doufám však, že výsledek odpovídá jeho původnímu záměru. Obzvlášť mne inspirovaly ty části Bachových skladeb, které mi dosud a opakovaně vyrážejí dech a které tak dobře popisují Hans David a Arthur Mendel v knize The Bach Reader:

Obecně je jeho forma založena na vztazích jednotlivých částí. Tyto vztahy sahají od úplné totožnosti pasáží na straně jedné k návratu jediného rozpracovaného principu anebo jen tematické podobnosti na straně druhé. Výsledné vzory jsou často symetrické, v žádném případě však nikoli nutně. Někdy vztahy mezi různými částmi vytvářejí bludiště propletených vláken, jež může odkrýt jen pečlivá analýza. Obvykle však několik dominantních rysů poskytuje na první pohled či poslech správnou orientaci, a zatímco během studia můžeme odhalovat nekonečné jemnosti, nikdy ne na úkor jednoty, jež drží pohromadě každé Bachovo dílo.

Snažil jsem se utkat svoji Existenciální Gordickou Baladu z těchto tří pramenů: Gödel, Escher, Bach. Původně jsem začal s psaním eseje, jejímž jádrem měla být Gödelova věta a kterou jsem si představoval jako pouhý sešitek. Myšlenky se však začaly rozpínat jako koule a záhy se dotkly i Bacha a Eschera. Nějaký čas trvalo, než jsem o takovém spojení začal vážně uvažovat. Nakonec jsem si však uvědomil, že pro mne jsou Gödel, Escher i Bach jen jakýmisi stíny, které do různých směrů vrhá jedna jediná pevná ústřední podstata. Pokusil jsem se tento ústřední objekt zrekonstruovat — a výsledkem je tato kniha.